za slovem rozhovor s bohumilou grรถgerovou barbora toman tylovรก
Vychází za laskavé podpory Hlavního města Prahy. © Text, fotografie & grafická úprava Barbora Toman Tylová, 2015 © Text Bohumila Grögerová — dědicové/heirs, 2015 © Filip Tomáš — Akropolis, 2015 ISBN 978-80-7470-115-3
za slovem rozhovor s bohumilou grรถgerovou barbora toman tylovรก
5
6
„Dostal za úkol dorozumívat se. Jazyk slov byl jeho program i osud. Byl tu, aby užíval slov a řadil je v jazyk. I když nevěděl, co vlastně slovo je, dovedl zkoumat jeho zákonitosti. Byl poslušen slova a závisel na něm.“ Bohumila Grögerová
7
Za slovy Bohumily Grögerové Barbora Toman Tylová
Literární tvorbu Bohumily Grögerové jsem pro sebe objevila během svého doktorského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru grafického designu a vizuální komunikace. Zabývala jsem se vizuální poezií a jednu z možných odpovědí, jak nově zasáhnout do oblasti průniku slova a obrazu, jsem našla právě v díle a osobnosti Grögerové, nestorky české vizuální poezie. Její pozdní básnická sbírka Rukopis (2008), ve které autorka popisuje svou postupnou ztrátu zraku, mě zcela pohltila svou silnou, odzbrojující a naprosto otevřenou a civilní zpovědí. Kniha mě oslovila natolik, že jsem si ji vybrala jako výchozí bod pro svou dizertaci: soubor sedmdesáti textových fotogramů, které výtvarně reinterpretovaly vybrané pasáže Rukopisu. Grögerová se ve svém pozdním díle vrátila k tradiční literární struktuře. Pokusila jsem se naopak vrátit jejím současným veršům experimentální výtvarné vyjádření, vytvořit z nich opět centra „vizuální energie“. Převod Grögerové poezie do obrazu byl pro mě jakýmsi pomyslným dialogem s autorkou a samozřejmě vzbudil touhu setkat se i osobně s touto fascinující ženou, která stála v čele české vizuální poezie šedesátých let. Poprvé jsem ji navštívila na podzim roku 2011. Devadesátiletá Grögerová bydlela sama, v bytě po Josefu Hiršalovi. Byla téměř nevidomá, špatně pohyblivá a přesto dokázala s menší pomocí zůstat soběstačná. Od počátku na mě lidsky silně zapůsobila: její způsob vyjadřování, působivé typografické výtvarné vize, ale především neutuchající pozitivní a tvůrčí energie. Byla člověkem „utkaným“ ze slov, vášnivou čtenářkou a spisovatelkou, pro kterou jsou knihy a tvorba základní, bytostnou potřebou. Svá slova nedokázala nahrávat, a tak zapisovala básně tlustým černým fixem, v podstatě téměř poslepu. Grögerová se ale nelitovala a i ve svých fyzických hendikepech a ztrátách dokázala najít nové obzory. 11
Neztratila zájem o okolní svět, ani touhu se vzdělávat. Současně se tento otevřený přístup ukázal být pro ni samozřejmý, vycházející hluboce z její podstaty. Její mladistvý elán k ní přitahoval řadu lidí. Také mé původně „jedno setkání“ se nakonec proměnilo ve více než dva roky návštěv, během nichž jsem se postupně rozhodla naše rozhovory nahrávat a dát jim knižní podobu. Materiálů věnovaných dílu a osobnosti Bohumily Grögerové je sice relativně dost, ale zaměřují se většinou na tvůrčí dvojici Hiršal — Grögerová, přičemž dominantní zájem autorů patří většinou Josefu Hiršalovi. Výhradně osobnosti Bohumily Grögerové se věnuje knižní rozhovor Radima Kopáče Klikyháky paměti (2005), který se ale soustřeďuje spíše na minulost básnířky, než na reflexi její pozdní životní etapy. Navíc v době, kdy jsem se s Grögerovou začala scházet, uběhlo od vydání knihy dalších šest let, které byly velmi zásadní pro její osobní i samostatný tvůrčí život: Grögerová se začala potýkat se slábnoucím zrakem, napsala Rukopis, za nějž získala cenu Magnesia Litera 2009 v kategorii poezie a kniha roku, stovky archů autentického písma knihy Rukopis byly vystaveny v Domě umění města Brna, chystala další knihu. Rozhovor Radima Kopáče mi umožnil, abych své otázky mohla vést méně systematicky. Nebylo nutné chronologicky zmapovat události spisovatelčina života. Soustředila jsem se především na samostatnou tvorbu básnířky a na současnost. Na události minulé jsem se ptala jen příležitostně. Mé tázání je spíše interakcí dvou žen, jež od sebe dělí rovných šedesát let. Je také poctou stárnoucí umělkyni, která se nevzdala tvorby za podmínek pro jiné nepřijatelných. Během tvůrčích let Grögerové se měnil a vyvíjel její vztah k materiálu jazyka, ale láska ke slovu psanému, obrazovému, čtenému — a nakonec díky 12
zrakovému hendikepu jen poslouchanému — vždy tvořila kontinuální linku jejího života, byla tím, co považovala za svou podstatu. Velká část její práce doslova neoddělitelně splynula s jejím životním a profesním partnerem, básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem. Byl to on, kdo ji seznámil s uměním, historií, poezií. Známý je jejich společný výrok: „Autorská spolupráce muže a ženy jako tvůrčí akt je ve své nejhlubší podstatě aktem lásky.“ Přesto niterný vztah ke slovu vyrůstá u Grögerové z autentického, vlastního zázemí, zázemí přes veškerý obdiv nezávislého na Josefu Hiršalovi. Na rozdíl od něj píše s velkými prodlevami, pracuje na základě momentální inspirace, potřeby, spontánně. Slovo je pro Bohumilu Grögerovou konkrétním zážitkem, prožitou životní zkušeností. Slovo jako odraz absurdity doby, slovo, které umělkyně transformuje do experimentální poezie, slovo jako řád a konstrukce, které prožívá v zaměstnání, když vytváří rejstříky, slovníky a seznamy. Slovo jako deníkový záznam, autentická vzpomínka, která se jí od práce na knize Branka z pantů (1998) kontinuálně vrací. Stále větší fyzické limity přinesly v posledních letech Bohumile Grögerové ještě další velmi osobitě prožitou a fascinující zkušenost: slova a písmena se mění v naléhavé výtvarné vize. Jazyk se jí před zhasínajícíma očima začal rozpadat na jednotlivé výrazy, které se měnily v obraz, měly barvu a tvar. Jako by se uvnitř sebe sama opět vracela k uměleckému experimentu. Během vzniku našeho rozhovoru život Grögerové prodělal i několik osobních zvratů, v jejichž důsledku se básnířka přestěhovala ke své dceři na svou starou adresu, do domu, který popsala v knize Branka z pantů. Skrze naše debaty jsem s ní prožila vznik sbírky Dva zelené tóny (2012) 13
i přípravu její poslední knihy Můj labyrint (2014), jehož vydání se jen o pár dní nedočkala. Téměř nevidomá básnířka si nemohla přečíst ani náš rozhovor, text jsem jí ale postupně během několika návštěv odrecitovala a Grögerová jej autorizovala. Cítila jsem samozřejmě, že některá místa naší debaty by potřebovala od Bohumily Grögerové ještě doplnit a zpřesnit. Chtěla jsem v setkáních pokračovat, bohužel nakonec jsme rozhovor do finálnější podoby už nestihly společně dovést. Přestože jde tedy o část za celek našich setkání, věřím, že předkládaná verze je svědectvím o životě a tvůrčím zázemí Bohumily Grögerové. O to více, že jde o poslední interview s touto jedinečnou ženou a umělkyní, která zanechala nesmazatelnou stopu nejen v české literární historii.
14
V textu ponecháváme pojmenování blízkých osob křestními jmény, ať již v případě Adrieny [Šimotové] či Daniely [Hodrové], stejně tak zachováváme mluvní charakter rozhovoru. V hranatých závorkách spíše ojediněle doplňujeme situační komentář, vročení či podobnou vysvětlivku.
17
mám všechno v mlze, ale stále mám představu, že vlastně vidím
1
Paní Grögerová, je Vám neuvěřitelných devadesát let. Co to pro Vás znamená? Samozřejmě každý by hodnotil svůj život jinak, pravda ale je, že v pozdním věku vypluje řada nepříjemných věcí, které souvisí s vlastním tělem. Denně se tak setkávám s tím, že se nějakým způsobem dotknu této otázky. Mám všechno v mlze, ale stále mám představu, které se nemohu zbavit: že vlastně vidím, že je všechno v pořádku. To jsou věci mého denního bytí a denní existence v rodině. Přitom nápady na psaní stále přichází. Okamžitě si je píši na papír, tlustým velkým písmem. Všechny je schovávám a postupně se mi hromadí. Jestli z nich nakonec budu něco dělat, to nevím, ale ta příprava je pro mě velmi důležitá. A teď se cítím ve fázi přípravy. Chystáte tedy další knížku? Nevím přesně. Snad nějaké úvahy. Úvahy, které se ale vztahují k něčemu optimistickému, není to zničující. To já nechci a nemohu. Kdybych si připouštěla určité věci, tak nebudu vůbec ráno vstávat! Já nejsem schopna schraňovat si negativní dojmy. Mluvila jste i o divadelní hře… O té hře jsem přemýšlela od doby, co jsem dokončila svou poslední knížku. Chtěla jsem z ní udělat něco většího, aby tam bylo více nosných myšlenek. Přidat tam i cosi jako výtvarný zákon, protože když se na něco díváte na jevišti, máte z toho přeci i výtvarný dojem. Nakonec jsem to dala úplně stranou. Nebylo to špatné… Ale bylo to v jisté době, na cosi to odpovídalo. Dnes je ta doba úplně jiná. Člověk musí reagovat na čas, v němž žije. Vaše současné básně vnímám jako osobní autentickou výpověď. Jak se ve Vaší tvorbě zrcadlí přítomnost? Je to svědectví o mně a já jsem člověk své doby. Takže je to výpověď o jakési době skrze mou vlastní osobu. 21
Jak zpětně hodnotíte práci a tvorbu, která za Vámi dnes stojí? Moc o tom nepřemýšlím. Když se teď takto ptáte, tak mohu říci, že jsem bývala pyšná na cenu, kterou jsme kdysi dostali z Anglie, nebo na státní cenu v Rakousku. To jsem byla pyšná. Ale jinak mně to nějak nepřipadlo. Já nejsem takhle ctižádostivá. Já jsem ctižádostivá, aby si někdo přečetl, co napíši, a řekl si: „Hergot, to bylo dobrý!“. A říkáte si to Vy sama, když Vám někdo čte Vaše básně? Někdy jo, ale ne moc často. Spíš čekám, že to pochválí třeba Daniela. Pochybujete o své práci? Jak kdy. Jsou to takové pohyby. Někdy velmi prudké, od jednoho extrému k druhému. Má to mnoho možností, je to velmi různorodé a složité. Věci spojené s uměním jsou velmi subjektivní. Je potřeba se tím hodně zabývat, dát se tomu celá. Ale nakonec — proč by člověk neměl mít svou vlastní pravdu? Pro mě je teď nejdůležitější toto [ukazuje na hromádku věcí na stole]. To jsou ty desky, co mám z Curychu, co mohu poslouchat v němčině nebo ve francouzštině. To jsou knihy namluvené herci. Ten dopis, co tady na stole leží, to je děkovný dopis do Curychu1, protože já si tam mohu vše, na co si vzpomenu, vyžádat. Vy ty desky posloucháte v originále? Tedy v němčině a ve francouzštině? Ano. Teď doposlouchávám v němčině Poeovy nejfantastičtější, nejnegativnější příběhy. Nebo jsem poslouchala také Schillera, Heineho, Goetha… Bohužel jsem musela i Rusy poslouchat v němčině, protože rusky neumím ani slovo. Kdysi jsem se rusky učila, ale už jsem to všechno zapomněla. Z každé knížky, kterou už teď jen poslouchám, mi něco voní, něco mě tam namíchne nebo chytne. Já 22
1 Švýcarská výtvarnice Silvie Billeter zprostředkovala Bohumile Grögerové kontakt na švýcarskou knihovna pro slepé a slabozraké, která má velkou nabídku speciálních dlouhohrajících CD v různých jazycích. Tato knihovna posílá CD zdarma domů v papírových obálkách, v nichž se za symbolickou cenu opět vrací.
opravdu nesmírně miluji četbu, myslím, že bez ní už tu dávno nejsem. Obdivuji, že Vaše mysl neztratila s věkem svou energii. Má drahá, to byste mě měla znát předtím! To by bylo jiné, to by šlo všechno velmi rychle. Teď jsem už takový balík, takový nevědomý balík. Jen když se spojím s tím, co je mou podstatou, s tím, co mne dělá tím, kým jsem, pak je to v pořádku. Jakmile jsem mimo své pole, tak je to prostě únava. Nic. Prázdnota mnohdy.
23
Bohumila Grögerová, rozená Tauferová *7. 8. 1921 — 21. 8. 2014
1 V roce 1962 a 1963 nazvané O filozofii jazyka, statické estetice a současném literárním experimentu a O poezii přirozené a umělé.
byla česká básnířka, překladatelka, autorka rozhlasových her a knih pro děti, od padesátých let dlouholetá spolupracovnice a partnerka básníka a překladatele Josefa Hiršala. Žila a pracovala v Praze. Vyrostla v rodině vojáka československých legií v Rusku Bohumila Taufera (1883—1941) a jeho ženy Otýlie Tauferové, roz. Skřipcové, absolvovala Městské dívčí reálné gymnázium (1932—1940) a roční veřejnou školu pro sekretářky (1941—1942), poválečné studium češtiny a ruštiny na Univerzitě Karlově nedokončila. V roce 1942 se provdala za Jana Grögera, který pracoval ve strojírnách Kolben & Daněk. Po devíti letech ale ovdověla. Měla dvě dcery, Michaelu (*1947) a Bohumilu (*1948). Od června 1945 pracovala v tiskovém oddělení ministerstva národní obrany, poté v roce 1951 nastoupila do propagačního oddělení nakladatelství Naše vojsko. Tady o rok později poznala Josefa Hiršala (1920—2003), který se stal jejím partnerem nejen v profesním, ale také v osobním životě. Zprvu psali knížky pro děti, významná je jejich společná překladatelská činnost (např. Christian Morgenstern, Max Bense, Ernst Jandl, Hans Carl Artmann aj.), ze které vychází i „hlavní těžiště vzájemné spolupráce na poli vizuální poezie“: autorská knížka JOB-BOJ (1968), sborník Experimentální poezie (1967) a rozsáhlý teoretický sborník Slovo, písmo, akce, hlas (1967). Dvojice Hiršal — Grögerová se výrazně podílela na obrazu československé kultury šedesátých let: uspořádali přednášky v Klubu výtvarných umělců Mánes1, udržují rozsáhlou korespondenci s experimentálními básníky z celého světa, v letech 1964—1977 se rovněž účastní různých výstav 81
vizuální poezie po celém světě. I díky všem těmto kontaktům je česká vizuální poezie součástí světových revuí, sborníků a magazínů1. Jejich spolupráci symbolicky završuje rozsáhlé memoárové dílo Let let (knižně 1994). Kniha je postavena na střídajících se záznamech Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, doplněné o citáty ze soudobého tisku, a představuje důležité svědectví o české literatuře let 1952—1968. Autoři za ni získali v roce 1986 Cenu Toma Stopparda. Společně jim byla udělena Rakouská státní cena za literární překlad za rok 1988 a stali se též laureáty Ceny Josefa Jungmanna (1992, 1999). V roce 1972 Grögerová odešla z politických důvodů z nakladatelství Naše vojsko do funkce odborné redaktorky Ústředí vědeckých a technických informací. Od ledna 1980 byla v důchodu. Autorskou tvorbu Grögerové představuje soubor experimentálních próz Meandry2 (1996), příspěvky do různých periodik (Světová literatura, Kultura, Knižní kultura, Plamen, Literární noviny, Tvář, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Sešity pro literaturu a diskusi aj.). V posledních letech své tvorby básnířka ustoupila od racionální konstrukce experimentů k osobní emotivní výpovědi a od experimentálního výrazu se vrátila zpět k tradičnější literární struktuře. Celý život si pečlivě vedla deníkové záznamy, které se staly podkladem pro vzpomínkově laděné knihy Branka z pantů (1998), Čas mezi tehdy a teď (2004), kde se vyrovnává s odchodem Josefa Hiršala,3 Dva zelené tóny (2012) a Můj labyrint (2014). Poslední dvě zmiňované knihy napsala autorka již téměř nevidomá. Za svou básnickou skladbu Rukopis (2008), v níž popisuje postupnou ztrátu zraku, dostala ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie a kniha roku. V roce 2009 získala i Cenu Českého centra Mezinárodního PEN klubu za celoživotní dílo (2009). 82
2 Např. Between poetry and painting (London, 1965), Concrete poetry — A World View (London — Indiana, 1968), Mostra di poesia concreta (Venezia, 1969), Text, Buchstabe, Bild (Zürich, 1970), Konkrete Poesie (Amsterdam, 1970), Konkrete Dichtung (München, 1972), Text-Bilder. (Köln am Rhein, 1972) ad. 3 Texty, které Grögerová shromáždila v knize Meandry, vznikaly původně v letech 1963—1968. Nakladatelství Mladá fronta je v roce 1969 odmítlo jako příliš experimentální vydat.
Barbora Toman Tylová *27. 9. 1981 je grafická designérka, absolventka postgraduálního studijního programu výtvarná umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Rostislava Vaňka. Její práce zahrnuje celé spektrum různorodých grafických aktivit. V posledních letech se soustřeďí především na knižní grafiku. Dlouhodobě ji zajímá přesah písma a obrazu, v roce 2011 na toto téma prováděla výzkum v archivu vizuální poezie manželů Sacknerových v Miami. Svou dizertační práci věnovanou dílu Bohumily Grögerové vystavovala v centru současného umění Dox (Za slovem, 30. 5—24. 6. 2013). Uspořádala rozsáhlou monografii o typografovi Oldřichu Hlavsovi (1909—1995) Jde o to, aby o něco šlo (2015), kterou i graficky upravila. Získala ocenění Dobrý design v Národní ceně za studentský design (2008). Je součástí kreativního týmu grafického studia Toman Design, od roku 2012 učí na britské soukromé vysoké škole Prague College.
85
za slovem rozhovor s bohumilou grögerovou barbora toman tylová
Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2015 jako svou 317. publikaci Dokumentární fotografie, fotogramy, obálka a grafická úprava Barbora Toman Tylová Dokumentární fotografie na s. 71, 86, 87 Petr Hrubeš Redakce Filip Tomáš Sazba Jiří Koudelka Písmo Fenomen, www. signaturetype.cz Postprodukce fotogramů Jiří Toman, www.toman-design.com Sítosk na obálce Petr Štutzbart — Esprint s. r. o, www.esprintsro.cz Tisk Typodesign s. r. o. Hany Kvapilové 10, 370 10 České Budějovice, www.typodesign.cz Papír Natural Obsidian (obálka) — S PAPER s. r. o., www.spaper.cz a Munken Lynx Rough Vydání první, 88 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-115-3 Doporučená cena včetně DPH 349 Kč